From the blog

K vysněné práci mě přivedla rakovina, vzpomíná výtvarnice Věra Dupynová

V loňském roce jsem se díky vizuální platformě Instagram seznámila s tvorbou nadané umělkyně vystupující pod jménem Schiggy. Mezi stovkami perokreseb se na jejím profilu občas objevil i autoportrét s růžovými vlasy. Její osobitý styl si brzy získal mé sympatie a nakonec se stala tou, která zcela vystihla mou představu o portrétu Františky Plamínkové. Začalo mě zajímat, zda byla cesta Schiggy k profesionální tvorbě přímočará nebo vedla spíš obloukem.


Věra Dupynová (40 let)

  • Pochází z Rýmařova.
  • Pracuje jako grafička a ilustrátorka v chráněné dílně EMIT-cz.
  • Svou techniku nazývá lyrickou perokresbou.

Ovládnutí techniky perokresby vyžaduje jistě mnoho trpělivosti, co ještě je k tomu podle Vás potřeba? Je nějaký výtvarný námět, který v této technice považujete za opravdu náročný?

Jako u všeho jde hlavně o praxi. Kreslit, kreslit a zase jenom kreslit. Také v tomto případě platí pravidlo, že pokud chcete být úspěšní, musíte nácviku kresby věnovat deset tisíc hodin. Vyplatí se to. Linky jsou úžasným a živým médiem, vždy mě překvapí, jak pestré může být jejich využití. Víte, zajímavé je také to, co vše lze nazývat linkou. I nevybarvený kruh je v podstatě linkou. Žádné téma však nevnímám jako zvlášť náročné, spíše jde o to, jestli se mi chce či nechce kreslit. A to se odráží od mého momentálního rozpoložení. V práci se to samozřejmě řídí určitým zadáním. Mě to baví, protože každý nový úkol vnímám jako osobní výzvu. Hned si představuji, jak to zvládnu a jak bude výsledek vypadat. Pravdou je, že nejhůře se překreslují olejové či akvarelové obrazy. Většinou jsou totiž vystavěné na různě širokých tazích štětce, kde často splývají hlavní motivy s pozadím bez jasně daných okrajů. Jako umělecký objekt je to v pořádku, jen se to složitě převádí do linek, ale dnes už si s tím umím poradit.

Přiblížila byste našim čtenářkám a čtenářům, jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Můj pracovní den obvykle začíná v sedm ráno a končí ve tři odpoledne. Během něj komunikuji s obchodními zástupci naší firmy a domlouváme se na požadovaném postupu zpracování zakázek pro klienty. Moje práce zahrnuje ruční kreslení motivů i digitální tvorbu. Výsledek se zasílá ke schválení zákazníkovi a poté je umístěn na konkrétní reklamní předmět, třeba na hrneček nebo tričko. Během práce si samozřejmě udělám čas také na kávu a oběd.

To zní příjemně. A byla Vaše cesta k profesionální tvorbě nalinkovaná?

To rozhodně ne, i když kreslím již od dětství. Navštěvovala jsem ZUŠ pod taktovkou pana profesora Matery v Rýmařově, který nás přísnou a zároveň spravedlivou rukou vedl stezkami umění. Poté jsem rok studovala na VOŠT v Brně, kde jsem měla možnost nahlédnout pod pokličku uměleckého kotle. A možná pro mé blaho jsem nebyla zformována do líbivé formy tvoření, jelikož se díky vyšší moci můj život ubíral jinudy a dlouhá léta pro mě byla tvorba pouze koníčkem. Během toho jsem potkala spoustu zajímavých umělců od spisovatelů, fotografů, galeristů až po výtvarníky. Mezi ty, s nimiž spolupracuji dodnes, patří třeba básník a fotograf Vincent Fikar z projektu Inspirace, autor sci-fi komiksů Teodor Pravický nebo Ivana Kočík z projektu Tlustá výzva. Profesně se věnuji ilustracím až od roku 2016, kdy jsem po léčbě rakoviny zůstala v invalidním důchodě. Tehdy jsem oslovila mnoho chráněných dílen s tím, zda potřebují výtvarnici a navázala spolupráci právě s EMIT-cz.

Projít si těžkým onemocněním je specifický druh zkušenosti, který často vede k různým změnám. Jak to bylo u Vás?

Vedle možnosti dělat vysněnou práci jsem získala i jiný úhel pohledu na sebe samotnou. Přemýšlela jsem, kým jsem byla, kým jsem a kým chci být, co chci v životě dělat. Změna se neděje ze dne na den, postupně objevujete vše, co je ve vás skryto, vaše radosti i obavy, všechny vaše iluze pomalu padají a dostáváte se do bodu, kdy vystupujete z jednoho sebeklamu za druhým, ale i klamů lidí kolem vás, i těch nejbližších. Kdy zjišťujete, že vlastně není viníků ani obětí, ale hlavně soudců a tím nejkrutějším jste vy sami. Hlavní je si uvědomit, že cokoli, co v životě pokládáte za chyby, nejsou chybami. Ty neexistují, jsou to jen cvičení. Životní zkoušky zaměřené na to, zda jste připraveni jít dál. Pokud ne, pak se vám to vrací pořád dokola. Hlavní je nikdy se nevzdat, nebojovat za každou cenu, jen se nevzdat a pokračovat v soustavné práci na sobě, bez ohledu na to, jak moc šíleně vypadáte v očích okolí. Je to vaše cesta, nikdo jiný než vy si jí neprojde. Každý má tu svou. Vždy buďte sami sebou, protože ti, kdo vám nerozumí, odejdou a jiní vás budou následovat po celý život, i když vám třeba na chvíli zmizí z dohledu.

Máte čas i na volnou tvorbu?

Posledních deset let kreslím a maluji pro přátele, výstavy, festivaly v okolí mého bydliště, ale i pro akce v Brně, Praze nebo v Mohelnici. Dvakrát jsem vyhrála soutěž Talent Awards v Praze, vystavovala v pražské galerii U Zlatého kohouta, v chebské galerii Joker, v brněnské galerii Masarykova onkologického ústavu, na pražském Artfestu nebo v mohelnické Galerii Lautner. Nedávno jsem se stala také jednou z autorek online projektu Tlustá výzva, která spojila umělkyně a umělce pod tématem Nesvoboda. Letos v srpnu se těším i na umělecký festival Polabský Montmartre v zámecké zahradě v Brandýse nad Labem. Jinak se účastním různých výtvarných výzev jako je třeba Inktober. V současné době také podporuji projekt sourozenců Ptáčkových s názvem Šikana do klece. Kreslím pro ně omalovánky a čmárám po zdech v jejich budoucím centru.

Na závěr tu pro Vás mám triádu na téma dobro a zlo:

Co byste obětovala, kdybyste tím mohla zabránit zlu?

Tohle je malinko kontroverzní téma, protože už samotný význam oběti je podpůrným prostředkem zla. Kdo určí, kde je hranice mezi dobrem a zlem? Často to, co je pro jednoho dobrem, je druhému zlem. Ale tuším, jak to myslíte. Svůj život? Co když právě tím, že žiju a mohu šířit světlo mezi lidmi, zmenšuji vlivy zla ve světě!? Neobětovala bych vůbec nic. Žijeme ve světě duality, dokud v něm lidstvo bude žít i dál, zlo a dobro / světlo a tma zůstanou našim věčným tématem. Bez jednoho bychom nebyli schopni rozlišit druhé. A nejsou nakonec dvěma stranami téže mince?

Považujete sama sebe za dobrosrdečného člověka a proč?

Ano. Všem přeji jen to, co slouží jejich nejvyššímu dobru. Snažím se pomáhat, jak můžu.

Kdybyste mohla na světě cokoli změnit, co by to bylo?

To věčné odsuzování a posuzování jeden druhého.

Děkuji za rozhovor a díky i všem, kdo četli až sem. A pokud byste rádi načerpali inspiraci skrze lyrickou kresbu, zvu vás na svůj web.

I já Vám děkuji Schiggy a přeji Vám za sebe i celou uměleckou skupinu, ať to kreslí!

Tereza Kvapil Pokorná