From the blog

Každá jsme hrdinka aneb můj příběh z karantény

Časopis Heroine

Posledních zhruba 13 let jsem se věnovala pomáhání druhým. Své první dobrovolnické zkušenosti jsem získávala při studiu a pokračovala při zaměstnání. Před několika lety mi však pomoc potřebným začala zabírat tolik kapacit, že jsem se rozhodla věnovat jí veškerý svůj čas. Vedle pomoci zdravotně znevýhodněným, seniorům, ohroženým ženám a dětem, jsem značnou část svého úsilí zaměřila na pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým. S nemocí totiž žijete neustále v nějakém zvláštním režimu. Pod hlavičkou neziskové organizace jsem v roce 2015 otevřela nové olomoucké centrum pro pomoc lidem s rakovinou, které jsem na vlastní náklady zprovoznila a vybavila. Několik let jsem také vedla dobrovolnický program na onkologii fakultní nemocnice a věnovala se intenzivní osvětě.

Stále jsem se však trápila absencí solidarity od zdravých k nemocným. Setkala jsem se s různými lidmi, s těmi, co jim vstoupila vážná nemoc do života, když měli zrovna velké plány, s mladím nuceným poznat svou smrtelnost brzy, s těmi, co založili rodinu a nevěděli, zda tu pro ni budou, s lidmi, co celý život dřeli a těšili se na zasloužený důchod, s blízkými, kteří čekali, že si na své milované najdou čas, s ženami, co doufaly, že ještě zažijí lásku, ale i s těm, kdo se vás zbaví při první příležitosti.

Nedávno jsem se opět střetla s názorem, že ti, co mají sami nedostatek nebo pochází z nějakého dysfunkčního prostředí se nedělí oproti těm, co oplývají přebytky. V životě jsem ale potkala mnoho solidárních lidí, kteří měli sami velmi málo a dělili se o něj. Myslím, že vždy se najde někdo, kdo má ještě méně než my sami. A i když jsem musela v osobním i profesním životě obětovat hodně, abych mohla pomáhat, jak bylo potřeba, nelituji toho. Protože v situacích jako je ta, kterou zažíváme ve spojitosti s pandemií, dospějete často k revizi vlastních hodnot a ptáte se, co má smysl právě tady a teď? Sama vím, kolika lidem jsem pomohla zlepšit jejich nepříznivou životní situaci, ale není to nic, na co bych si mohla sáhnout. Jako vše cenné, to zůstává jen v mých pocitech, v mém srdci, v mých vzpomínkách. V těžkých časech pak doufáte, že se taková cennost stane zdrojem vaší síly.

V posledních týdnech dělám tedy to, co poslední roky neustále. Snažím se pomoci tam, kde je to zrovna potřeba. Rozdíl je však v tom, že se připojuje i řada dalších lidí. A někteří jsou na tom stejně jako já, mají aktuálně minimální příjmy a závazky, které musí plnit, přesto se dokáží spojit a přispět svou kapkou naděje k naplnění oceánu lidskosti. Protože právě solidarita a lidskost jsou to, co nám pomáhá překonat těžké doby. Věřím, že až akutní situace ustane, najde se i mnoho těch, kdo si zachovají své pozitivní zážitky v oblasti pomáhání a budou je chtít zakoušet i dále.

Srdečně děkuji všem, kdo v této situaci pomáhají!

T. K. P.