Jakub je jedním z mála, kterého jsem podpořila, aniž bych se seznámila s rukopisem jeho knižní prvotiny nebo s ním byla v užším kontaktu. Bylo to trošku intuitivní, můj šestý smysl se začal aktivizovat. Četla jsem pouze ukázku z připravované knihy Kdo nemaká, nežere. Mám ráda krátké povídky a na české literární scéně jsem v té době nevěděla o nikom jiném, kdo by se snažil vydat knihu teprve dvě desetiletí od svého narození. Nebude tvorba mladého autora naivní? Dnešní doba nás připravuje o nevinnost a naivitu velmi brzo. Je to dobře, špatně? Záleží na tom vůbec? Z vlastní zkušenosti vím, co přináší život s citlivou duší, který vám nabízí a zároveň vás nutí komunikovat skrze rozličné zdroje. Mezi ty mé patří hlavně příroda a umění. Kdo stojí za příběhy, které vidíme, slyšíme a cítíme? Někdo nebo něco, co v nás vzbuzuje pocit blízkosti a sdílení. Útěcha pro naši osamělost. To jsou pocity, které i ve vás může vyvolat Jakubův soubor čtyřiadvaceti povídek. Jakub aspiruje na dobrého povídkáře, který již nyní dokáže zaujmout napříč generacemi. V budoucnu si ho představuji jako toho, kdo bude svou tvorbou více spojovat než rozdělovat. Věřím, že se nezařadí do pohodlného hlavního proudu, ale odváží se objevovat a experimentovat. Netrpím stereotypním myšlením spojeným s představami o tom, co bychom měli od určité generace autorek a autorů očekávat. Tvorba je odrazem individuálních životních zkušeností a ty nemusí mít žádnou spojitost s kalendářním věkem. Jakub má schopnost pronikat do mikrokosmů ostatních, kde svým osobitým vhledem odhaluje zvláštní charaktery i nápadité detaily skryté v každodennosti. Těším se, že o něm ještě uslyšíme a vzpomeneme si, že jsme mohli stát na začátku cesty jednoho neobyčejného vypravěče, který přišel na svět v tolik očekávaném miléniu.
Jakub Tvrz (20 let)
- Pochází z malé Krušnohorské vesničky Šindelová.
- Absolvoval gymnázium v Sokolově a nyní studuje technické obory na Západočeské univerzitě.
- Svou první knihu s názvem Kdo nemaká, nežere vydal pomocí crowdfundingové kampaně nakladatelství Pointa.
Jakube, v roce 2020 vyšla Vaše knižní prvotina Kdo nemaká, nežere. Tu jste stihl vydat ještě před maturitou. Kdy se u Vás poprvé projevil spisovatelský talent?
Úplně poprvé jsem psal, když jsem na půdě našel starý psací stroj. Hrozně mě bavilo posouvat papír a klepat do všech těch čudlíků. Pak jsem se začal psaní víc věnovat, když mi bylo asi 14 nebo 15 let. V době, kdy jsem musel do nemocnice a měl jsem dlouhou chvíli. Byl jsem zvyklý trávit celé dny venku na loukách, v lesích. Tehdy mě napadlo napsat knihu. Našel jsem si tenkrát i různé literární soutěže a postupně se snažil dospět až ke skutečné knize.
O vydání knihy jsem se pokoušel již delší dobu, avšak neúspěšně. Často jsem dostal z nakladatelství odpověď ve stylu Vaše texty se nám líbí, ale…A za tím ale se skrývala jediná věc, nedostatečná komerční perspektiva. Jednou mi to bylo podáno i tak, že rukopis je možná kvalitní, ale nemá potřebný komerční potenciál kvůli nedostatku čtenářů takového stylu, častěji jsem slýchal, že nemám jméno. Nikdo neznal mé jméno, které by si koupil, jinak řečeno: nakladatelé nekupovali knihu, ale jméno. Nechci tím však nakladatelstvím spílat, je to zcela přirozené vzhledem k tomu, že jsou to firmy, které v prvé řadě potřebují zisk.
Knihu jste nakonec vydal pomocí crowdfundingové kampaně, šel byste do toho znovu?
Zpětně mi to nepřijde jako špatný způsob, ale možná se začínající autor lépe smíří s tím, že jeho knihu koupí nakladatel a ten do ní investuje, než že všude prosí lidi o peníze na vydání. Možná na to jen nemám úplně tu správnou povahu, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že žebrám, i když k tomu nemám skutečný důvod. Odmalička jsem nedostával žádné kapesné, ale byl jsem zvyklý, že si mohu nějaké peníze vydělat. Myslím si, že to bylo dobře a naučilo mě to, že kdo nemaká, nežere. Snad proto mi přišlo hloupé vybírat finance předem, zároveň jsem moc vděčný lidem, kteří mě podpořili. Cítil jsem v tu chvíli zodpovědnost, jakousi povinnost, že by je kniha měla potěšit, líbit se jim. Doufám, že to tak bylo.
Prozraďte nám, jak si kniha začínajících autorek a autorů může najít svou čtenářskou základnu? Co byste poradil těm, kdo píší zatím jen do šuplíku a na uveřejnění teprve sbírají odvahu?
Myslím si, že kniha, která se dostane do knihkupectví, se prodá (nebo alespoň nějaké výtisky), což znamená, že se s velkou pravděpodobností najdou i spokojení čtenáři. Rozhodně bych řekl, že je dobré na knihu upoutat pozornost zajímavou obálkou nebo názvem. Je dobré začít přes různé literární soutěže, je jich mnoho a spousta z nich se může pochlubit i patrony v podobě známých jmen české literární scény. Za prvé zde člověk získá zajímavé kontakty, za druhé odezvu zkušených lidí. A také v případě jakési výhry i velice cennou informaci pro nakladatele, která jej může přimět, aby si vaši knihu alespoň přečetli. Mě těší, když vím, že se moje kniha půjčuje v knihovně, vidím, že zmizí v knihkupectví nebo se objeví nějaká recenze. Nebráním se ani komorním akcím. Je příjemné, když mohu někde předčítat a vidět, že tomu lidé naslouchají, pobaví se nebo jsou dojatí.
Chcete být profesionálním spisovatelem nebo je to spíš nadání, které budete nezávislé rozvíjet?
Profesionálním spisovatelem bych se stal moc rád, ale nemyslím si, že by to bylo reálné. S partnerkou jsme si častokrát povídali o tom, že až budeme mít jednou dost peněz a domeček někde v horách, přestaneme pracovat a budeme se starat o zahradu, chodit na procházky a já budu mít dost času na psaní. Píši rád. Hlavně pro ty, které tím mohu potěšit.
V současné situaci definované pandemickým děním si řada z nás nedělá dlouhodobé plány. Jak je to u Vás, připravujete něco nového?
Po vydání knihy se chystalo a ještě je na neurčito přesunuto čtení v Městské knihovně Loket a čtení v rámci akce pod záštitou firmy Abydos. To jsou však akce, u kterých není vůbec jasné, kdy proběhnou. Moje nejbližší autorská beseda by měla proběhnout již 9. února v Knihovně města Olomouce pod záštitou skupiny Talentovaní Umělci. Pokud by to kvůli stávajícím opatřením nebylo možné, uspořádám akci alespoň ve virtuálním prostoru.
Co se týče psaní, tak mě mrzí, že momentálně na něj mám díky zkouškám méně času, než bych byl čekal. Mám však rozepsaných pár věcí. Postupně sbírám a dávám dohromady střípky ze vzpomínek starších generací, drobné útržky příběhů, pár slov, dělám si obrázek o tom, jak má vesnice vypadala před válkou a jak po válce, jací byli lidé, jak se změnili, co zažili. Dozvídám se o všem od těch nejstarších, kteří tuto dobu pamatují dětskýma očima, svěže a čerstvě. Z těch útržků pak skládám příběhy o tom, čemu chci věřit, příběhy o tom, že lidé jsou dobří a mají se rádi.
A kde nacházíte inspiraci k tvorbě?
Občas jsou to drobné zážitky, ze kterých může vzniknout myšlenka, jindy je to letmý pohled na člověka, který vyvolá nějaké pocity. Často mě něco jen tak napadne. Pokud by se však mělo mluvit o inspiraci, tak by to nejspíše byla malá vesnička v Krušných horách, ve které jsem vyrůstal, lidé, kteří tam žijí, lidé s různou, ale často velmi osobitou náturou. Někdo je s něčím věčně nespokojený, jiný nic nedělá, někdo hamouní. Zkrátka správná vesnice! Žijí zde však i lidé, kteří pamatují doby okupace a kteří umějí vyprávět. Tato víska leží v pohraničí, lidé to v sobě mají zakořeněné, dodnes jsou zřetelné rozdíly mezi pohraničím a centrálními oblastmi Čech. Myslím si, že příběhy těchto lidí, kteří se brzy ztratí, stojí za vzpomínku, ať jsou sebedrobnější. Kolikrát právě jen pár slov skrývá nejvíce. Možná by se tedy inspirací mohly nazvat náhodné útržky vzpomínek či povzdechů stařenek, kterým jsme pomáhali naštípat dříví na zimu nebo očesat švestku. Ty vzpomínky, které staří lidé tu a tam utrousí, slunce zapadá a těch pár slov se člověku vryje do paměti, protože tuší, že něco znamenají.
Jaká kniha Vás v poslední době nadchla?
Mám rád knihy Williama Saroyana jako jsou Trable s tygry nebo třeba Tracyho tygr, líbí se mi knihy Richarda Brautigana jako například Potrat nebo V melounovém cukru. To všechno jsou knihy nádherně šílené a svěží. V poslední době mě však nadchl Bohumil Hrabal a tím nemyslím jen Ostře sledované vlaky, ale zejména obrovské množství povídek plných nádherného jazyka daného do kontrastu s všedností a prostotou. Ještě mě napadá Daniela Fischerová a její sbírka povídek Želvou proti zdi.
V závěru se Vás zeptám na svou oblíbenou triádu:
Co byste obětoval, kdybyste tím mohl zabránit zlu?
To je těžká otázka. Zlo existuje ve všech různých podobách a v tomto případě by určitě velkou roli hrálo, zda se to zlo týká mé rodiny nebo všech, nebo někoho bezbranného nebo úplně naopak. Myslím, že na tuto otázku nedokáži odpovědět. Když člověk zabrání sebemenšímu sebevšednějšímu zlu, je to vždy jediný okamžik, jediné spontánní rozhodnutí.
Považujete sám sebe za dobrosrdečného člověka a proč?
Odpověď ano sama o sobě nezní příliš slušně, možná až příliš sebejistě. Řekl bych to tedy tak – nemyslím si, že bych byl nedobrosrdečný. Lidem kolem sebe neškodím, myslím, že často dokonce i pomohu. Už odmala jsem samozřejmě nejraději pomáhal tam, kde z toho koukal dobrý koláč, ale bude to i tím, že kde se dobře jí, tam jsou i lidé hodní a hodným lidem člověk rád pomůže.
Kdybyste mohl na světě cokoli změnit, co by to bylo?
Myslím, že takováto přání se mohou často točit okolo smrti, ale smrt nelze vymazat, aniž by život neztratil svůj půvab. Jednou jsem však četl příběh o dvou starých lidech, které v jejich skromné chaloupce požádali o nocleh bozi (samozřejmě v převlečení). Když druhý den ráno odcházeli, nechali se poznat a nabídli starouškům, že jim splní jedno – ale za to kterékoliv – přání. Staroušci si nepřáli nic jiného, než aby jednoho dne, až nadejde jejich čas, zemřeli spolu. Skutečně se tak stalo a oni odešli z tohoto světa společně ve svitu slunce, když odpočívali v lenoškách.
Teď bych tedy mohl vyslovit své přání já: Ať lidé neumírají sami, ale v párech.
V závěru bych chtěl poděkovat za možnost tohoto rozhovoru, který snad čtenářky a čtenáře upoutá! Rád uvidím nové tváře na některé z mých budoucích akcí. A pokud se někdo rozhodne si knihu přečíst, přál bych si, aby byl příjemně překvapen. Vím, že umělecká skupina Talentovaní Umělci je inciativa původem z Olomoucka, takže vás snad potěší i to, že si mou knihu Kdo nemaká, nežere můžete vypůjčit i ve Vědecké knihovně Olomouc.
I já Vám děkuji Jakube a přeji Vám za sebe i celou uměleckou skupinu, aby Vás vždy obklopoval nekonečný zdroj kreativní energie!
Tereza Kvapil Pokorná