K dnešnímu Světovému dni laskavosti jsem pro vás vybrala sedm tvůrčích osobností, které neváhaly odpovědět na to, jaké bylo jejich osobní setkání s laskavostí v letošním roce. O tom, proč má smysl věnovat se rozvoji a kultivaci laskavosti vypovídají svou hodnotou v dnešním světě nejen exaktní důkazy, ale i všudypřítomné příběhy štědrosti. Ty potvrzují, že laskavostí můžeme pomáhat jak druhým, tak sami sobě. Laskavost a soucitnost. Kdo pro ně našel místo ve svém srdci a upřednostní je i tehdy, když ztrácí naději na cestě ke štěstí, je pro mě nádhernou, odvážnou a velkorysou bytostí.
Jaké bylo vaše setkání s laskavostí v letošním roce?
Laskavost je příjemná, ale také trochu zrádná…Asi mám štěstí na laskavé lidi v mém okolí. Většinou se setkávám s úsměvy a ochotou pomoci. O to větším šokem pak ale pro mě je, když potkám opak vlídnosti, nebo dokonce nepochopení. Hledám hned vinu sama v sobě a nevím, jak reagovat. Bývá mi do pláče. Naštěstí se to nestává často. Souhlasím s myšlenkou, že se člověku vrací stejná energie, kterou sám posílá do světa. Nedělám nic, co by se dalo tesat do kamene. Jsou to spíš všední maličkosti a samozřejmosti. Jsem ráda, když mohu přispět k dobré věci. Potěší mě, když aukcí svých knih, nebo výrobků pomohu nemocným, nebo jinak znevýhodněným dětem. Někdo někam pospíchá víc než já, tak ho pustím před sebe. Nabídnu pomoc, když cítím, že je to potřeba. To by člověk nevěřil, jak to lidi překvapí. Někteří jako by už ani laskavost neuměli přijímat. Je důležité mít v laskavosti pokračovatele. Učit děti, že úsměv nic nestojí a může udělat hodně radosti. Že nic není černobílé. Někdy se setkávám s názory lidí, kteří na mnoho věcí reagují zbytečně zbrkle odmítavě, aniž by se zamysleli nad laskavější variantou. Přiznávám, že jsem také občas horká hlava. Stále se učím, že je lepší chvíli počkat a vychladnout. Abych neudělala víc škody než užitku. Třeba právě ve chvíli, když se nepotkám s laskavostí. Tím ale nechci říct, že bychom si měli nechat všechno líbit. Přála bych si najít mezi tím vším rovnováhu.
Na silnici – a bůh ví, jak se to stalo – zůstaly ležet květiny. Už zdálky si toho člověk mohl všimnout. Auta je objížděla a divoce na sebe troubila. Když jsem se přiblížil, vstoupila do toho troubení a halasení stará paní, na chodníku nechala odloženou hůlku a pomalinku, s velkými obtížemi se sehnula, vzala jeden květináč a šinula se opatrně zase zpět. Tam květinu položila do trávy a vydala se znovu mezi vztekající se automobily. Přidala se k ní jakási žena a pak nějaký mladík nu a potom také já. A tak jsme tam pomalu chodili a zachraňovali ty křehké květy, dělali jsme něco pěkného a dělali to spolu, tak nějak jsme splynuli a porozuměli si, aniž bychom jen jedinkrát promluvili. A byli jsme šťastní, protože v tu chvíli jsme věřili, že lidé jsou laskaví a že se mají rádi. Rozloučili jsme se jediným slůvkem a každý odešli svým směrem, ale tuším, že ten hřejivý pocit v nás zůstal.
Mám-li se zamyslet nad laskavostí, pak si musím nejprve připustit, že ono slovo v sobě zahrnuje mnohé roviny. Každý si nejspíš okamžitě vybaví charitu. Nebo dobrovolnictví v nemocnici na covidovém oddělení. Nebo například tu obrovskou vlnu solidarity, která se strhla napříč republikou i v zahraničí poté, co se Moravou prohnalo tornádo a zanechalo za sebou nejen nepořádek, ale předně spoustu lidského neštěstí. Avšak laskavost nemusí značit výlučně tato velká gesta. Mnohdy stačí maličkost, kterou pro vás udělá neznámý kolemjdoucí a vy si ono letmé setkání budete pamatovat do konce svých dnů. Jsou to třeba takové momenty, kdy upadnete na náledí a někdo vám pomůže vstát, a ještě vás pozve na čaj v kelímku. Když píchnete pneumatiku a jiný řidič ochotně zastaví u krajnice a pomůže vám problém vyřešit. Když vám někdo nezištně věnuje svůj parkovací lístek se zbývajícími dvaceti minutami platnosti. Nebo když vás spatří cizí tříleté dítě plakat a podá vám svojí oblíbenou hračku. A teď konkrétněji. Pokud mám vzpomenout na laskavosti, jež se staly za poslední dobu mně, určitě bych měla zmínit úspěšný předprodej mé knihy. Nejenže se podařilo vybrat dostatek, ale dokonce nadbytek potřebných financí, v což jsem upřímně ani nedoufala. Každý jedinec, který přispěl, mi takto projevil obrovskou laskavost. Někteří dokonce přispěli i opravdu významnými částkami, včetně lidí, které jsem jen letmo vídávala procházet chodbami konzervatoře, ba dokonce i lidí, které neznám vůbec. Nezměrnou velikost svého srdce mi rovněž prokázaly dvě kamarádky (jedna z nich je současně má bývalá žákyně), které mě letos již několikrát ochraňovaly od všeho zlého. Jak se správně říká, v nouzi poznáš přítele. A v mém případě to opravdu platí dvojnásob. Rovněž já jsem se ocitla v roli opatrovatele, jenže tentokrát šlo o záležitost a s ní spojeného člověka, na nějž ve výsledku nerada vzpomínám. I zde mě napadá jedno pořekadlo, avšak nikterak optimistické. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán.
A tak se raději zaměřím na něco menšího. Právě na takový druh drobné laskavosti, jaké jsem zmiňovala. Ocitla jsem se v nemocnici. Byly jsme na pokoji čtyři a já z těch čtyř byla nejmladší a také jediná mobilní. Vedle mě ležely stařenky a trpěly ukrutnými bolestmi. Když bylo ouvej, měly jsme po ruce ovladač na přivolání sestry. Jenže těch bylo na oddělení nedostatek a měly plné ruce práce. A tak se mnohdy stalo, že volání SOS pomocí červeného tlačítka se jaksi míjelo účinkem, protože na sesterně nikdo neseděl, sestry byly v neustálém zápřahu mezi pacienty. Proto jsem stařenkám sháněla pomoc na vlastní pěst. Paní, kterou k nám přivezli jako poslední, byla nejen upoutána na lůžko, ale byla rovněž skoro slepá i hluchá. Když byl čas oběda, krmila jsem ji. Jindy se potřebovala vypovídat a vyplakat, tak jsem naslouchala. Žena, která vychovala sedm dětí a tři z nich přežila. Žena, která prožila dětství u babičky na vsi, pásla se svými vrstevníky husy a stavěla slaměné panáky v poli. Statečná žena, která zažila celou světovou válku. A teď tu s námi ležela na interně a chvílemi nevěděla, proč tam je a bála se, že nás tam někdo vězní a týrá. Na kontakt se mnou reagovala vždy s obrovským vděkem a myslím si, že by na mě vzpomínala ještě dlouho, kdyby ovšem kromě ostatních chorob neměla také Alzheimera. V jistém smyslu je to tak dobře. Až bude z nemocnice venku, snad takto brzy zapomene, že v ní kdy ležela a trpěla bolestmi. Já na ni určitě jen tak nezapomenu.
Prožívám malé laskavosti každý den. Tou nejhlavnější se řídím denně, říkám si buď laskavá sama k sobě. Někdy to ale není jednoduché, protože člověk často bývá sám sobě tím nejpřísnějším soudcem a nejkrutějším kritikem, se sklony k sebemrskačství. Laskavostí se mi dostává dost a dost, už jen to že žiji je od Boha tou největší laskavostí. Pak nemohu opomenout drobné laskavosti od mých dětí, rodiny i přátel, především mé nejlepší kamarádky Míši, bez jejíž laskavostí bych byla ztracená. Ty přicházejí v podobě laskavého slova útěchy v těžkých chvílích, či hřejivého objetí a někdy i lahvinky dobrého vínka. Cením si i laskavosti manžela v naší odluce, že s námi dokáže stále poklidně žít. Vážím si i toho druhu laskavosti, kdy jsou ostatní dost kritičtí vůči mému konání, protože díky tomu mohu poznávat jak své nedostatky, tak i to, zda chci mít takové lidi ve svém životě i nadále. Děkuji i vám za vaši laskavost, projevit svůj názor k tomuto tématu. V poslední době mě opravdu dojala k slzám jedna konkrétní laskavost Václava Uhra, vozíčkáře a patrona nadačního fondu Gabrielis, se kterým jsem se setkala na Openartfestu v Praze. Strávil se mnou v příjemném hovoru asi hodinu, aniž bych tušila, s kým si vůbec povídám. Laskavost a optimismus, s velkou dávkou pokory, z něj přímo sršely do všech stran. Svou laskavou větou, že ten lístek by stál za to, jen kvůli mé účasti, mě neuvěřitelně povzbudil a dojmul. Mohu jen doufat, že se dá považovat za laskavé účast na několika zajímavých charitativních projektech, jako jsou dar obrazu do aukce pro Konto bariéry s celým výtěžkem, omalovánky s názvem To dáme vzniklé na základě výzvy Janky Chudlíkové, na kterých pracuji, abych je mohla poskytnout dál a snad i někoho povzbudit na jeho cestě životem, omalovánky pro onkologii na Žlutém kopci pacientům, které se snažím doplňovat, výtvarné dílny pro děti na Andělském táboře, kresba Františky Plamínkové do cyklu Zapomenuté velikánky nebo dárky galeriím v podobě menších obrázků. Nově také pracuji s několika dalšími výtvarníky a Tlustou čárou na vystřihovánkách pro Armádu spásy. Kromě toho se snažím být laskavá i na lidi ve svém okolí, ať už jsou to ti nejbližší nebo potkavší. Co říct na závěr, s laskavostí se setkáváme denně, jen si jí všimnout. Děkuji, že jste si laskavě vyslechli tohle mé setkávání se s laskavostí.
Právě mi běžela předprodejní kampaň na dětskou knihu Mucošci a tajemství alchymie, když se částí Moravy přehnalo ničivé tornádo. Vedle finanční pomoci, kterou zaslalo mnoho z nás, jsem se rozhodla, že odešlu dvě desítky svých knih jako vánoční dárek dětem z postižené oblasti. K tomuto nápadu se přidaly i čtyři úžasné ženy. Doufám, že dětem uděláme radost a jako bonus jim k tomu posílám omalovánky a rozvrh hodin utvořený z ilustrací z knihy. A tímto jsme neskončili. Během prodejní kampaně se mi ozvala paní Eva Kazdová, která shodou okolností přemýšlela, že by ráda věnovala několik knih dětem do nemocnic. Byla jsem naprosto dojatá a k této aktivitě jsem se připojila, stejně tak i další ženy. Výsledkem je, že nyní putuje třicet knih dětem do nemocnic. Škoda jen, že v době covidu nelze knihy předat osobně a potěšit i návštěvnou. Tímto jim všem z celého srdce děkuji, byl to můj nejkrásnější zážitek z celé knižní kampaně.
V letošním roce se mi toho přihodilo hodně. V neobvykle těžké, pro nás, době se přeci jen stále dějí krásné věci. A děkuji za to každý den. I já přidávám ruku k dílu a snažím se, byť maličkostmi, pomáhat. Být laskavou ve všech situacích je občas těžké, co si budeme povídat. A přesto je to tak málo, co můžeme, aby byl svět opět krásný. Občas dělám laskavost pouhým milým gestem. Třeba když vidím, jak někdo zápasí s těžkou taškou, tak běžím automaticky na pomoc. Sice se někdy dočkám ošklivého pohledu, protože jsou dnes lidé nedůvěřiví, ale nakonec je to mile překvapí a věnují mi, s díky, úsměv. Můj šestiletý syn má dva kamarády, kteří to v životě už teď nemají vůbec lehké. Tíží je nedostatek financí, malý byt a pracovně vytížená maminka samoživitelka. Proto si kluky čas od času beru k nám na návštěvu, nebo jedeme někam na výlet za zážitky. Pro mě je to ta maličkost, laskavost, kterou mohu udělat, ale přináší velkou radost nejen mně, ale především dětem a jejich mamince. Nedávno jsem se zapojila do projektu Umění do ucha pro nadaci profesora Vejdovského, kde mohu potěšit nevidomé svým přednesem libovolné knihy, básně, či prostého textu. Těším se, až se uslyším s posluchači. Také jsem přispěla svým uměním umělci české rapové scény, pro kterého jsem napsala scénář k videoklipu a rovnou si ho i odrežírovala. Neměl na splnění snu žádné finance, a tak jsem zapojila další své známé z branže a videoklip bude brzo na světě. Podobně jsem pomohla i jedné modelce ke splnění náročného projektu v jejím profesionálním portfoliu. Beru to vše jako milou pomoc, laskavost. Bohužel, nemohu moc často vypomáhat finančně, protože jich vskutku nemám hodně, avšak alespoň jednou ročně přispívám jako Ježíškovo vnouče a nezapomínám ani na čtyřnohé chlupáče, kdy si pokaždé vyberu jiný útulek. Buď posílám několik balení granulí, nebo potřebné věci, a pokud zbude i na účtě, tak přihodím menší finanční dar. A kterou laskavost jsem potkala já? Neskutečně si vážím pomoci od jedné známé, která mi odhalila různá tajemství literární džungle a zasvětila mě do procesu psaní knih. Vůbec se se mnou nemusela zabývat, ale neváhala se ozvat a podat pomocnou ruku. Víte, s laskavostí se snažím tančit. Vždy mám pro ni dveře otevřené.
Tato otázka mě přivádí k zamyšlení se nad sebou, že je na čase začít laskavost také rozdávat. Na rok 2021 (stejně jako na rok 2020) nikdy nezapomenu. Byl to náročný rok. Prohlížím si fotografie v mobilu, ale i bez nich je mi jasné, že nebýt laskavostí druhých, nevím, kde bych teď byla. Zatímco já jsem se jen snažila učit online a starat o tatínka, jiní lidé nasazovali své životy v boji s Covidem 19. Byla to těžká doba. Až delší dobu po odchodu mojí milované maminky jsem pochopila, že nejsme sami, kdo ztrácí své blízké a vídat se může jen online. A tak jsem se alespoň snažila se studenty hledat nejen řešení příkladů, ale i nějaké zdroje radosti. Mojí radostí bylo psát knihu o lásce, protože věřím, že to je moje cesta a že má smysl. S vědomím, že už není, co ztratit, jsem hrála komika a nechala se dcerou fotit na prezentaci knihy na sociálních sítích. A pak jsme šly s dcerou na Sněžku. Cestou spolu s nadšenci, kteří společně s KlaPeTo podpořili tentokrát trojčátka, která mají mozkovou obrnu, jsem pochopila, že se mám ještě co laskavosti i hrdinství učit. Obdivuji rodiče trojčátek, kteří vynesli své dětičky na Sněžku na zádech. A smekám před amputáři, kteří odhodlaně stoupali na vrchol naší nejvyšší hory. A přímo vedle nás v té sněhové vánici vynesl na dřevěné krosně Petr Mazal, šampión závodu horských nosičů, postiženého chlapce. Pokud jde o mě, tak budu navždy vděčná i za drobné laskavosti. Prodavači ve zdravotnických potřebách za rady a vzorky zdarma. Za rychlou a bezplatnou opravu mého kola, poté, co jsem s ním spadla únavou při zdolávání jednoho jediného schodu. Za kulinářské speciality, půllitr točeného piva, zájem o vojenské historky a čas, který někdo mému tatínkovi v těchto měsících věnoval. Za Marka Bártu, který přijel z dovolené, aby ho stihl navštívit na JIP. Jsem vděčná všem, kteří pomáhají druhým nést břímě tohoto světa. Jsem vděčná za tu laskavost, že v den tatínkova pohřbu (stejně jako na maminčině) vysvitlo slunce a s ním i naděje, že zvládneme nést odkaz svých rodičů – štědrosti a lásky – dál.