Venku je 13 stupňů pod nulou, větvičky oblékly kabátky z ledu a křišťálové rampouchy zahájily souboj o nejdelší špičku. Rozjímám nad každou zpomaleně padající vločkou, za kterou pozoruji neklidnou kompozici větrem zmítaného stromoví. Zakulacené kopečky krajiny v dáli mi vždy připomínaly měkoučké obliny lidského těla. Láskyplné objetí jako od milujícího rodiče. Pokud existuje, pokud vás miluje. Pro jednoho samozřejmost, pro druhého nikdy nepoznaná skutečnost. Srdce je zavřené, tudy cesta nevede. Z vlastních pocitů při obkreslování krajinné linie nedočkavýma očima mě vytrhne až pohled na vzdálenou lesní plochu, která utrpěla další ztrátu. Vykousnutá oblina v krajině mi připomíná násilnou deformaci, stejnou jako způsobuje vnější zásah do lidského těla. Pohledem se vrátím k plápolajícím plamínku v krbu, dopiji si vlažný čaj a znovu otvírám knihu. Nebudu uvažovat o tom, proč jsme v pandemii, ani rozjímat nad tím, co vše mě v životě ještě čeká, jako kdyby moje Já zasloužilo nějakou zvláštní pozornost. Dnes naplňuji vlastní bytí, zítra už tu moje tělesná schránka být nemusí. Obavy stranou. I přes všechny chyby, kterých jsem se pravděpodobně jako každá lidská bytost dopustila, byly mé pokusy o existenci v duchu milující laskavosti ke všemu živému silné. Teď je na čase věnovat se společnosti, kterou jsem si na dnešní večer přizvala. Společnosti polárních žen.
V roce 2020 jsem objevila čerstvě vydanou knihu Tma norské novinářky Sigri Sandberg (*1975). Ta ve svém díle velmi umně propojila autobiografické, biografické a vědecké informace. Navíc otevírá další opomíjené civilizační téma: světelné znečištění a nedostatek přirozené tmy, které závažným způsobem narušují biologické procesy všech živých organismů včetně člověka. O problematice světelného znečištění jsem se poprvé doslechla v 90. letech, kdy jsem ještě jako dítě začala navštěvovat aktivity příznivců astronomie z celé České republiky pod názvem Astropraktikum. I když jsem to ještě tenkrát netušila, pohled na nebe mě celoživotně ovlivnil. Dodnes se nebeské pohledy a mysterium vesmíru promítají v mé umělecké tvorbě i osobní životní filozofii. Pro mě bylo tedy vždy nepochopitelné, proč nefungují zákony a nástroje, které by zajišťovaly naše práva na přirozenou tmu, obzvláště v době spánku, kdy ji všechny živé organismy tolik potřebují. Během své profesionální práce s onkologicky nemocnými jsem se zajímala o vše, co ke vzniku onemocnění i jeho zhoršeného průběhu přispívá. Včetně vlivu melatoninu, hormonu tmy a spánku, který produkujeme pouze v noci a za tmy. Pokud ho máme nedostatek, jsou regenerativní procesy v našem těle ohroženy a vystavujeme se různým zdravotním rizikům. V tomto ohledu je žádoucí aplikovat do životní praxe zásady spánkového hygieny a snažit se ovlivnit faktory, které jsou na nás přímo závislé. Mezi ty, co ovlivnit nemůžeme, patří například veřejné osvětlení. Ptát se můžeme pouze námi volených politických zástupců, proč nelze v době spánku regulovat pouliční lampy, proč nelze zajistit, aby veřejné světlo mířilo pouze do bezpečných zón, proč v noci zbytečně osvětlujeme kulturní památky či jiné stavby?
Paní Sandberg ale nezůstává jen u předkládání vědeckých faktů, které úbytek melatoninu v důsledku působení modrého světla dokazují. Sama se vydala na pětidenní pobyt v polární noci, aby zjistila, co tma vyvolává v lidském těle a proč je pro mysl něčím děsivým. Své dojmy z výpravy propojuje nejen s tematickými poznatky, ale i s úryvky z deníku Christiane Ritterové (*1897), rodačky z Karlových Varů, která se roku 1934 vydala na norské souostroví Špicberky. Tato neuvěřitelná dáma zde strávila jeden rok a stala se autorkou evropského bestselleru s názvem Žena v polární noci (r. 1938). O Arktidě uvažovala jako o duchovním místě, kde si uvědomíte, co je v životě skutečně hodnotné. Dožila se navíc neuvěřitelných 103 let, takže se spojení neochvějné vůle k životu s hraničním zážitkem její arktické poutě nenápadně nabízí. Jak je možné, že se o paní Ritterové dozvídám až od norské autorky? Další zapomenutá žena, která by mohla být zdrojem inspirace, postesknu si. Vždyť zpráv o životě žen v divočině na počátku 20. století máme tak málo. Snadno se pak v takových diskuzích ujme argument, že když chybí informace, není v určité oblasti zastoupena ani žena jako taková. Je třeba mít na paměti, že když o něčem nevíme, neznamená to, že to neexistuje. Ihned jsem zatoužila číst knihy simultánně. V době vydání díla Tma ale nebyla ještě kniha Žena v polární noci k dispozici. Nikdy nevyšla v češtině, marně jsem se pokoušela zjistit, kde bych získala anglickou verzi. S němčinou, ve které vyšlo dílo původně, bych si totiž neporadila. Naději mi dodalo až nakladatelství Portál, které mi prozradilo, že se k českému vydání díla paní Ritterové chystají. Zvládli to v druhé polovině loňského roku. Knihy jsem si tedy nejprve užila každou zvlášť a v lednu roku 2021 si dopřávám vytoužené čtení obou zároveň. Všimla jsem si pouze dvou nedostatků. Zaprvé, v epilogu knihy Tma se uvádí, že paní Ritterová se dožila 104 let, v doslovu knihy Žena v polární noci, že zemřela ve věku 103 let. Dále mě zaujalo, proč marketing tohoto výrazně feministického textu zdůrazňuje, že dobrodružka zanechala kvůli arktické výpravě doma s rodinou svou malou dceru. Zviditelňovat informaci, na kterou v knize žádnou odpověď čtenářky a čtenáři nenajdou, považuji za zavádějící.
Tma sama o sobě není strašlivá, bojíme se toho, co se v ní může ukrývat.
Po přečtení obou knih již plně chápu, proč se novinářka Sigri Sandberg snažila o změnu perspektivy. I když její zkušenost, jak sama v díle přiznává, není srovnatelná s tím, co zažila paní Ritterová. Chtěla se sblížit s tmou a samotou, s tím, co většinu lidí děsí. Pochopit, proč hledáme bezpečí a útěchu ve světle, i když nás jeho nadměrná přítomnost plíživě ničí. Čeho se tolik obáváme? Tma sama o sobě není strašlivá, bojíme se toho, co se v ní může ukrývat. Třeba bychom konečně pochopili a prohlédli svět kolem, když bychom strávili nějakou dobu ve tmě a tichu. Tak jako Christiane. I dnes si těžko představit, jak se připravit na pobyt v drsných arktických končinách. To, co se lidé vydávají na taková místa hledat, stejně vždycky nakonec naleznou až uvnitř sebe. Žena v polární noci mi ale pomohla odlehčit od zármutku (ten na mě přichází vždy, když vím, že i když sama za sebe udělám pro změnu k lepšímu vše, co je možné, nebude to mít na celkovým problém dostatečný vliv) nad přehlíženým tématem světelného znečištění a nedostatku přirozené tmy. Pobavilo mě, že se Christiane Ritterová vypravila na Špicberky se spodním prádlem z velbloudí srsti, malířskými potřebami, nerozbitným zrcátkem či sušenou petrželí. Severské přivítání nebylo pro ženu ze zámožných poměrů zrovna vřelé. Voda, mlha, déšť, sníh, dva muži a lovecká chata na necelých deseti metrech čtverečních, 250 kilometrů od nejbližšího města. Nepřetržité světlo v létě, nekonečná tma v zimě. Byl to drsný zážitek. Při prvních řádcích jsem nechápala, jak se v té době a bez jakékoli přípravy, rozhodla pro něco tak bláznivého. Jednoduše neměla ani tušení do čeho se pouští. Její manžel, arktický lovec popisoval ve svých dopisech neskutečnou krásu přírody, ale praktická stránka věci ho již tolik netrápila. I tak si Christiane zachovala nadhled a vydala se vstříc svému životnímu dobrodružství. Strávila rok života v divočině, kde překvapivě cítila zvláštní klid. A to i navzdory tomu, že do svého návratu neměla jedinou zprávu o rodině. Se syrovými popisy života s lovci pak v díle kontrastují pocity, které v autorce neobvyklé prostředí zanechává.
Stále znovu mi připadá jako zázrak, že červánky nemizí jako u nás za obzorem, ale postupně stoupají výš a výš. Pod nimi se nad vrcholky hor šíří pastelově modrý pruh tmy. Modré světlo se rozlévá po podivuhodné krajině a dodává jí průzračnou měkkost a důstojnost, kterou na sebe v bíle noci berou všechny předměty.
Christiane Ritter
Jak Christiane přežila onu obávanou polární noc, která může trvat i několik měsíců? Jaký byl její život bez slunce a sáhla si až na dno? To už bych vám moje milé knižní dobrodružky a dobrodruhové prozradila víc než byste chtěli! Jak sama autorka napsala: Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. A já mám pocit, jako bych se tam také podívala. Chápu, proč se dílo paní Ritterové stalo ve své době bestsellerem a je škoda, že autorka zbytek svého života prožila v ústraní. Jsem vděčná, že paní Sandberg oživila odkaz polární ženy a nyní vkládá naději do těch, kdo si její knihu přečetli. Já její myšlenky posílám dále a prosím vás: přečtěte si její dílo a vzpomeňte v něm i na paní Ritterovou, neobyčejnou ženu, která stejně jako někteří z nás zažila, jaký klid nám dokáže příroda poskytnout. A již tenkrát nás varovala před tím, že jednoho dne zapomeneme být součástí ekosystému.