Mohlo by se zdát, že letošní rok uměleckým aktivitám nepřeje. Osobně nevnímám poslání umění pouze, jako estetizují, ale i jako akční, schopné reagovat. Což v nás může vzbudit i chuť se angažovat navzdory tomu, v jak netečném období se zrovna ocitáme. Jednou z aktivit, která mě v tomto ohledu v poslední době nadchla je jistě výzva italského umělce Hannese Eggera nazvaná Everything´s Changed – Nothing´s Changed / Vše se změnilo – Nic se nezměnilo. Ta byla realizována v jednom z italských regionů, který byl koronavirovou situací silně zasažen. H. Egger přenesl tvůrčí proces do veřejného prostoru a začal v něm zviditelňovat různé reakce spojené se situací. Díky této performanci vznikl i projekt pro Dům umění v Ústí nad Labem, který se skládá z umělecké instalace, video performance a z dopisů. V těch může kdokoli vyjádřit své myšlenky či příběh spojený s pandemickým rokem. Český projekt si bude žít svým životem až do 27. února roku 2021. Neváhejte se do něj připojit společně se mnou.
Vážený pane Egger,
v posledním čtvrt století jsem se snažila naplnit smysl své existence skrze pomoc potřebným. Byla jsem tu i pro nemocné, kteří žili nebo umírali s rakovinou. Pomáhala jim a podporovala je, zajímala se o obyčejné lidské osudy v nelehkých osobních situacích. Díky těmto zkušenostem jsem mohla nabídnout pomocnou ruku i v náročném roce 2020. I když ani mě důsledky pandemie neminuly. Nyní jsem se zastavila, abych odpověděla na Vaši výzvu. Na to, jaké jsou mé vlastní pocity. Změnila jsem něco k lepšímu? Proč pomáhám i ve svém volném čase, který bych mohla naplnit jinak? Kolik generací by muselo v mém poslání pokračovat, aby tím přispělo k pozitivní a trvalé společenské změně?
Dlouho jsem hledala odpovědi na otázky týkající se vztahu dobra a zla ve světě. Trpěla jsem tím, že se mi mé úsilí zdálo nedostatečné. Ve světě je tolik utrpení a někdy mám pocit, že každý den jen narůstá. Když se věnujete skutečné dobročinnosti, nemůžete stát někde za sklem nebo štítem. Jdete ven a nabízíte pomocnou ruku, nedokážete odvrátit svůj vnitřní pohled jinam, obzvlášť když sami víte, jak hluboké rány mohou doteky zla způsobit. Začnete vnímat zlo jako nákazu, kterou je potřeba za všech okolností vyléčit a její sebemenší projevy ihned potírat. Ale i kdyby se mi podařily odstranit všechny projevy vnějšího zla ve světě, nikdy neproniknu do lidských srdcí, kde se ono zlo dokáže tak snadno zrodit. Zdá se, že bojovat se zlem nemá smysl. Takový boj buď prohrajeme, nebo se časem přidáme na druhou stranu. Co dál? Zaměřit se jen na život tady a teď?
Existence v přítomném okamžiku zní lákavě. Koho by zajímalo, co bude, až tu nebude? Mě to zajímá. Věřím totiž, že když jsem někomu pomohla, mohlo mu to změnit život. Laskavé semínko někde zaklíčí, možná i v dalších generacích. I když z oněch plodů štědrosti osobně nic nezískám, našla jsem si v tom svůj smysl. Moje bytí bylo totiž od samého začátku doprovázeno řadou těžkostí včetně absence vzorů a hodnot, které bych chtěla přijmout za své. V takové chvíli je třeba vyjít ven a najít si je. Někdy na vás promlouvají v krásných knihách, obrazech, hudbě, přírodě nebo při pohledu na nebeská tajemství. Často si vzpomenu i na to, jak ke konci života lidé litují činů, které spáchali nebo naopak toho, co již nebudou mít možnost udělat. Jako každý bych si přála zažít maximální pocity štěstí a naplnění, ale i kdybych se začala o své malé „Já“ starat sebevíc, dočkat se jich nemusím.
V tomto ohledu se tedy pro mě nic nezměnilo, dál se budu snažit pomáhat těm, kdo to potřebují. Jen už se nebudu tolik trápit tím, že víc toho již nestačím. Dobro i zlo totiž vzniká v našem srdci, odtud proniká do mysli a zhmotňuje se prostřednictvím našich činů. Jedině my sami se rozhodujeme o tom, kterou strunu v sobě necháme rozeznít.
Děkuji všem, kdo můj dopis četli. Venku zrovna začalo sněžit.
T. K. P.
Více info na webu Dům umění v Ústí nad Labem.