Mnohé z nás žijí příběhy, které nejsou naše. Jak se přenáší rodová zátěž a jak z ní vykročit vlastní cestou nám přiblížila terapeutka Kristýna Strolená, která pracuje s podvědomými mechanismy pomocí Metody dosycení.
Kristýno, věnujete se přenosu rodové zátěže mezi generacemi. Co jste si převzala z rodiny vy?
Dlouho jsem žila v přesvědčení, že být ženou je nevýhoda. Že muži to mají jednodušší a je třeba mít se před nimi na pozoru, protože jsou vlastně ohrožující. Díky tomu jsem často pociťovala potřebu mít takzvaně navrch. Jako partnery jsem si volila takové ty hodné typy mužů, se kterými jsem se cítila v bezpečí – ve smyslu, že mi neublíží. Ale vlastně jsem se o ně v té době nemohla jako žena skutečně opřít. Připadala jsem si jako ta, která vztah táhne a nosí ty pomyslné kalhoty, udává směr. A v tom mi jako ženě nebylo dobře. Ptala jsem se sama sebe, proč se mi ve vztazích opakuje stále stejný scénář. A pak mi to došlo: Žiju život své mámy. A její matky!
Když jsem se zaměřila na zkušenosti a příběhy žen ve své vlastní rodině, začalo to dávat dokonalý smysl. Jedna z nich byla porodní bába, která měla sedm dětí a její muž pracoval většinu roku v zahraničí. Byla na vše sama – jak se asi cítila? A její dcery? Moje babička, tak, jak si ji pamatuji, byla vždy tak trochu generálka, a děda spíše pasivní přihlížející. A moji rodiče se rozvedli, když jsem byla malá, a táta měl tehdy úplně jiné priority než rodinu. Malé děti pozorně sledují vztahy kolem sebe a vtiskávají si přímo do podvědomí přesvědčení o tom, kdo je žena a kdo je muž, jak se k sobě chovají, co dělají. To, co vidí u svých nejbližších, se stává jejich pravdou. Já jsem tak logicky přijala za svou vnitřní pravdu fakt, že žena se stará, musí být tvrdá a mít odpovědnost, zatímco muž je spíš k ničemu a opouštějící. A na základě toho jsem si pro sebe podvědomě hledala odpovídající partnery – bezpečné, s nimiž budu mít pocit kontroly. Při práci s klientkami denně vidím, že mnoho žen prožívá život, který není pouze jejich – žijí podle příběhů svých matek, babiček, a často ani netuší, že by to šlo jinak.
Jak si může žena vůbec všimnout, že žije příběh někoho jiného?
Někdy to vypadá tak, že žena cítí hlubokou nespokojenost, vyčerpání, smutek nebo třeba úzkosti, ale neumí říct, proč. Má takzvaně všechno, co by měla mít, ale není šťastná. Jindy jsou to zmíněné opakující se vztahové vzorce, obdobné typy partnerů nebo situací – třeba i v práci, které se v životě ženy objevují znovu a znovu. A často jsou tím prvotním impulsem ke změně tělesné potíže, například opakující se záněty, cysty, potíže s cyklem, migrény. Tělo jako by říkalo: „Takhle už dál ne.“ Klientka mi nedávno při řešení bolestivé menstruace řekla: „Nechtěla jsem být jako moje máma, ale vím, že se jí podobám čím dál víc.“ V terapii jsme zjistily, že v období těhotenství s ní její maminka prožívala velký strach, zdali ji donosí, protože o několik dětí předtím v průběhu těhotenství přišla. A také během dětství a dospívání klientka popisovala, jak se její máma snažila mít neustále vše pod kontrolou, vše naplánované, čisté. Jako by měla strach ze života samotného.
U této ženy se to v dospělosti projevovalo jako sklon k úzkostem a potřebě kontrolovat své děti i manžela. Její muž si pak stěžoval, že ve vztahu nemůže dýchat, neměl ani chuť být ve vztahu iniciativní – například naplánovat dovolenou, protože stejně to neudělal dost dobře. Když se klientce podařilo prožít si v terapii pocit důvěry v život, pocit bezpečí, navnímat si, jak to vypadá a jakou úlevu to může přinést, dovolila si konečně žít jinak. Ale musela nejdřív poznat, odkud ten vzorec pochází, a vnitřně se dosytit tím, co jí bytostně chybělo.
Dosycení je ústředním tématem terapeutické Metody dosycení, se kterou pracujete. V čem spočívá a čím se liší od jiných metod?
Dosycení je o doplnění toho, co jsme v minulosti nedostaly v takové míře, jaká je pro nás ideální – třeba pocitu bezpečí, přijetí, uznání. To jsou elementární lidské potřeby, které ale často zůstaly nenaplněné, ať už v dětství nebo během citlivých období a chvil jako je těhotenství, porod, ztráta nebo menopauza. Absence těchto základních pocitů může být velmi traumatizující. A my pak celý život běháme s pomyslnou prázdnou nádrží a divíme se, proč jsme unavené, úzkostné nebo přehnaně hodné. A přitom máme třeba chronicky napjatou nervovou soustavu a vyčerpaný organismus v reakci na tento deficit či trauma.
Metoda dosycení pracuje s tělem, emocemi i představivostí. Na rozdíl od tradiční psychoterapie tedy nejde o opakované rozebírání traumatu slovně. Kromě nalezení, pojmenování a uvolnění podvědomé příčiny potíží se zaměřujeme na zažití nové dosycující zkušenosti – v těle, v myšlenkách, v emocích. K té se pak mohou klientky a klienti vracet, čerpat z ní, nastolit novou vnitřní rovnováhu.
Tento deficit se předává i mezi generacemi?
Ano, víme, že silné zraňující zkušenosti, traumata, mohou proměnit takzvaný epigenom. Zjednodušeně řečeno, naše buňky si tyto zkušenosti pamatují, a dokonce je předávají dál jako varující informaci dalším generacím. Ale rovněž víme, že to funguje i naopak – skrze pozitivní prožitek aktivujeme v organismu třeba onen pocit bezpečí, zklidníme se, pocítíme úlevu. A můžeme tak ulehčit i našim dětem. To si prožila další má klientka. Přišla za mnou s tím, že se necítí být dost dobrá máma. Byla neustále ve stresu, jestli své dceři neubližuje. Když jsme šly hlouběji, vyšlo najevo, že její vlastní rodiče ji na nějaké rovině odmítli – nebyla chtěné dítě. Pochopitelně nechali si ji, zaopatřili. Ale i když to nikdy neřekla nahlas, tuhle hlubokou bolest si nesla dál. Celý život měla pocit, že se musí zasloužit o přijetí (nejen) svých rodičů, že musí dokazovat, že je dost dobrá, hodna lásky. Dřela, aby měla vynikající prospěch ve škole, pracovala, byla vzorná, všem pomáhala – na úkor sebe sama. Byla vyčerpaná.
Došly jsme k tomu, že ani její matka neměla vřelý vztah se svou matkou. Mateřství se zřejmě bála, protože sama nevěděla, jak laskavé rodičovství vypadá. Když se však dosytila pocitem, že je v pořádku taková, jaká je, začala se svým dítětem zažívat úplně jiný vztah. Její dcera se zklidnila, přestala mít velký strach z cizích lidí a začala lépe spát.
Je tedy možné přepsat to, co si neseme celý život?
Ano, ale ne silou. Ne tím, že se rozhodneme být jiné. Změna přichází, když si dovolíme cítit, přijmout, odpustit – sobě i těm před námi. Když pochopíme, že naše matky, babičky a prababičky žily, jak nejlépe uměly, ale že my už můžeme jinak. Ta úleva a svoboda, kterou ženy zažívají, když si poprvé dovolí odložit cizí příběh, je obrovská. Zásadní je ale ten prožitek, který má potenciál ty podvědomé mechanismy a buněčnou paměť proměňovat.
Právě se připravuje vydání vaší knihy. Dotýká se i těchto témat?
Ano, na podzim vychází má kniha O zrození, která se zaměřuje zejména na početí, těhotenství a porod, ale věnuje se i základům moderní anatomie, epigenetiky a psychosomatiky. Je jedinečná jak provedením, tak obsahem. Věřím, že zaujme dospělé i děti.
A co byste vzkázala ženám, které mají pocit, že musí zvládat nebo dělat to stejné, jako jejich mámy?
To, že jejich mámy něco nějakým způsobem v životě dělaly, ještě neznamená, že to tak mělo být. A už vůbec to neznamená, že to musí dělat stejně. Nebojte se žít jinak! Zastavit se a najít odvahu vykročit z příběhu, který ubližuje a bolí – možná poprvé v životě ucítíte, kdo opravdu jste.
Rozhovor byl publikován v lifestylovém magazínu Žena-in dne 22. července 2025.