Právě vyšlo další číslo magazínu Svět Dharmy zaměřeného na současný buddhismus. V recenzích nechybí ani moje ohlédnutí za výstavou tibetského umění ze sbírky Národního muzea – Náprstkova muzea, kterou jsem navštívila v Olomouci. Výstava je k vidění ještě do 28. srpna letošního roku.
Magické místo Arcidiecézního muzea a přilehlé katedrály vždy přitahovalo ty, kdo pociťovali potřebu obrátit se do svého nitra. Nad ohybem řeky Moravy se hrdě tyčí návrší svatováclavské. Po stopách našich předků, kteří osídlili území dnešního města Olomouce již v období starší doby kamenné, kráčíme k němu vděčně a s úctou. Je sympatické, že na půdě křesťansky orientovaného muzea se v rámci uměleckého mezináboženského dialogu prezentuje umění tibetského buddhismu ze sbírky Náprstkova muzea. Ostatně to není poprvé: již v minulosti zde byly například výstavy zaměřené na japonský buddhismus či judaismus. Zlatavý třpyt soucitné bohyně Táry vzbuzuje pozornost hned při vstupu do prostor výstavy: je patrný ze samého konce koridoru. Ocitnout se rovnou na pomyslném konci však nejde, stejně jako v životě není možné přeskočit všechny vítané i nevítané prvky naší existence…
Ve svém náročném putování ale nejsme osamělí. Hned v prvním oddílu výstavy se dostáváme do úctyhodné společnosti mnoha božstev, historických osobností a učitelů. Buddha, Congkhapa, Maňdžušrí či Padmasambhava jsou zde ztvárněni v řadě maleb, které pochází převážně z 18. až 19. století z oblasti Tibetu a Mongolska. Jemná síla mnohofigurálních kompozicí nám připomíná skutečnost, že vědění, které je nám dnes zpřístupněno, vychází z trpělivosti a úsilí těch před námi. Rozvíjení úvah nad odstraňováním nevědomosti a dosažením realizace v rozkvětu moudrosti napomáhá vstup do dalšího sálu, kde čekají neochvějní ochránci víry. Avalokitéšvara, s lítostí shlížející na utrpení všech živých bytostí, je zobrazen s jedenácti hlavami a mnoha pažemi s očima na dlaních, které jsou schopné dohlédnout kamkoli na světě, kde by mohli potřebovat jeho pomoc.
Naopak hněvivým aspektem tohoto soucitného bódhisattvy je Mahákála, ochránce dharmy. Téměř vždy je zobrazován s korunou z lebek, představující transformaci pěti negativních emocí v pět moudrostí. Diadém z lidských lebek nechybí ani ochranné bohyni Palden Lhamo, která je známá pod řadou jmen a ikonografických podob. Velkou skupinu ženských božstev zde reprezentuje i Dákiní: ta, jež putuje nebeskou prázdnotou. Na závěr nás čeká slibované spočinutí u bohyně Táry, pomáhající všem, kdo o to požádají. Naše cesta tím však nekončí. Prostřednictvím modlitby Chvála jednadvaceti Tár si můžeme připomenout, co všechno prospěšné jsme po jejím vzoru schopni vykonat pro ostatní bytosti i my.
Tereza Kvapil Pokorná
Recenze Mandaly ve větru byla publikována v tištěném magazínu Svět Dharmy 02/2023.